Ticho- Becca Fitzpatrick

autor: Becca Fitzpatrick
název v originále: Silence
název v češtině: Ticho
série (orig/cz): Hush Hush/Zavržený
díl v sérii: 3.
nakladatelství: Egmont
vydáno: 2011
počet stran: 415


Anotace:
Začínáme tam, kde jsme minule skončili. Po Nořině únosu se schází Patch s Hankem, aby spolu uzavřeli dohodu o propuštění Nory. Nebo aslespoň to nám sdělí prolog.
Samotné Nořino vyprávění začíná poté, co se probouzí na hřbitově, celá zmatená a nevzpomíná si na věci z posledních 5 měsíců. Zjišťuje, že se stala obětí únosu, kdy unesena byla teprve před pouhými 3 týdny. Tak jaktože si tedy nevzpomíná na posledních 5 měsíců.
Jenže to by nebyla Nora, aby ji to prostě netáhla tam, před čím se ji někteří snaží chránit. A tak se brzy opět sektává tváří v tvář nelítostnému světu Archandělů, padlých andělů a nefilů.

Můj názor:
Konečně se začíná po prvních "zahřívacích" dílech, abych tak řekla rozmotávat hlavní zápletka. Ale musím říct, že jsem byla unešená z části knihy, kdy je Nora absolutně zmatená, nic si nepamatuje, ale přesto má takové mlhavé náznaky, že tam přece jen něco bylo. A její snahy o to, aby si na vše vzpomněla.
Celkově mě zaujaly i úžasné Hankovi pletichy. Mám na mysli skladiště a bouračku, to jen pro ty, kteří četli nebo budou číst.
K tomu tu pořád máme čtivě napsaný text, který se prostě krásně a rychle čte.
A rozhodně na konci v trošku nepředvídatelné věci, věci předvídatelné, ale proč ne.
Jenže abych pořád nechválila. Tak trošku mi přišel chvílemi příběh zmatený. Ano uznávám, místy jsou poříčky pro oddělení. místo odřádkování nebo hvězdičky, ale občas se vyskytne i odstavec o jedné věci a hned na něj navazuje na něj odstavec úplně o něčem jiném. Osobně bych to tam alespoň trošku oddělila. Ono mě to totiž občas pěkně vykolejilo, že jsem se třeba dívala jestli v knize nechybí stránka, nebo jsem něco nepřeskočila. No to možná, ale bude jen můj pocit.
No vlastně tento díl byl pro mě nejlepším ze série. Jsem zvědavá, jestli si to, co nastartoval tento díl udrží i díl poslední- čtvrtý, který ještě nemá název, ale má v originále vyjít v září 2012.
84 %

Pár slov na závěr aneb něco k pokračování série
Podle oznámení na blogu autorky:
Sága Zavržený bude mít čtvrtou knihu. Kniha je zatím bez názvu, ale vyjde na podzim foku 2012 (samozřejmě v originále a nojvější informace je září 2012). Ptáte se proč jsem změnila plány? Za prvé, cítila jsem nutnost napsat knihu odehrávající se během Chešvanu už od chvíle, kdy toto období začalo v sáze hrát takovou velkou roli. Za druhé, fanoušci i čtenáři žádali o čtvrtou knihu a já jim ji chtěla dát. Posledních několik měsíců jsem strávila psaním čtvrté knihy a vím jak celý příběh skončí. Čtvrtá kniha bude záverečným dílem.

V rozhovuru s dívkami během Ticho blog tour atourka odpověděla na otázku ohledně čtvrté knihy takto:
Čtvrtá kniha bude zaměřená na finálový souboj Padlých andělů proti Nefilům, jenž se odehraje během Chešvanu. Také Patch si nashromáždil během let mnoho nepřátel, jeden z nich by ho mohl chytit a ohrožovat jeho existenci.

informace ke 4. knize převzaty z fallenarchangel.com v mém překladu
zdroj obrázku: egmont.cz
článek převzat z mého prvního blogu

Crescendo- Becca Fitzpatrick

autor: Becca Fitzpatrick
název v originále: Crescendo
název v češtině: Crescendo
série (orig/cz): Hush Hush/Zavržený
díl v sérii: 2.
nakladatelství: Egmont
vydáno: 2011
počet stran: 412


Anotace:
Nořin život má stále daleko k dokonalosti, ale aspoň získala strážného anděla. Patch je tajemný, nádherný, magneticky přitažlivý, ale navzdory tomu, jakou roli má hrát v Nořině životě, se chová všelijak, jen ne andělsky. Je ještě vyhýbavější než dřív a k tomu se zdá, že tráví stále víc a víc času s Nořinou úhlavní sokyní Marcií Millarovou.Nebýt Patchova nepochopitelného jednání, Nora by Scotta Parnella, starého rodinného přítele, který se přestěhoval zpátky do města, sotva vzala na vědomí. Jenže Noru ke Scottovi začne cosi přitahovat – navzdory pocitům, které ji varují, že Scott před ní zřejmě skrývá nějaké tajemství.Noru navíc celou dobu pronásledují obrazy jejího zavražděného otce. Začne se zajímat, zda její původ nemá něco společného s jeho smrtí, a následkem toho jí hrozí stále větší a větší nebezpečí. Nora se zoufale snaží zjistit, co se vlastně v minulosti stalo, ale možná že některé události je lepší nechat spát, protože pravda může zničit vše – a všechny, kterým Nora věří a které má ráda.

Mé hodnocení

Téměř po celou dobu se nic moc neděje, jen taková "slátaninka" a rozebírání vztahu mezi Norou a Patchem. Děj nabývá na obrátkách až na konci knihy. To máme na pár stránkách toho nacpáno opravdu hodně. Navíc je tu šíleně otevřený konec- který nám říká "Těšte se na další díl." 

Autorka, ale skvěle popisuje nálady a pocity hlavní hrdinky, snad i díky tomu se kniha opět čte jedním dechem.

Co mi na knize scházelo, bylo to cosi kouzelné, které bylo úžasně vykresleno v předchozím díle. Ale tak třeba v dalším, se toho opět dočkáme.

Celkově shrnuto- minimum děje, skvělé popisy nálad, překvapivý a rychlý konec. Oproti předchozímu dílu o něco slabší, ale určitě navnadilo na pokračování.

70 %


zdroj obrázku a anotace: egmont.cz

Zavržený- Becca Fitzpatrick

autor: Becca Fitzpatrick
název v originále: Hush Hush
název v češtině: Zavržený
série (orig/cz): Hush Hush/Zavržený
díl v sérii: 1.
nakladatelství: Egmont
vydáno: 2010
počet stran: 368


Anotace:
Sedmnáctiletá Nora žije poklidný život. Chodí na Clearwaterskou střední školu a s učením nemá žádný problém. Nořinou nejlepší kamarádkou je Vee, která je jak Nora prohlašuje její "obrácené dvojče".

Příběh začíná, když se učitel biologie rozhodne změnit zasedací pořádek. Kamarádky jsou rozsazeny a Nořiným spolusedícím na biologii se stává Patch. Nový, trochu tajemný a děsivý spolužák, který je mimochodem děšivě sexy(dle soudu obou děvčat).

Nora má pocit, že ji někdo sleduje. Poté, co se seznámí s dalším novým spolužákem Elliotem a její Vee je napadena. Má Nora pocit, že se ji někdo snaží zabít. Elliot má špatnou minulost, ale je Patch lepší? Jak se má Nora rozhodnout, komu má věřit.

Pokud si chcete knihu přečíst a nechcete znát konec tak další řádky nečtěte jsou spoilernní: Nora se rozhodne důvěřovat Patchovi, i když zjistí, že není človek. Patch je totiž padlý anděl. A je ochotný udělat cokoli proto, aby se stal člověkem i zabít Noru. 

Konec- nečtěte, pokud se chcete nechat překvapit při čtení

Nebo vlastně chtělo to udělat už od začátku, od té doby co ji poprvé uviděl a poprvé poznal. Jenže se do ní zamiloval. I když je Nora z nově zjištěných skutečností vyděšená a zmatená něco ji k Patchovi táhne, a tak se rozhodne mu důvěřovat. A dobře udělá. I když se pro Patche obětuje, Patch její oběť odmítne- odmítne se stát člověkem. Získá zpět křídla a stane se z něj anděl strážný- Nořin strážný anděl. 

Mé hodnocení

V mnoha ohledech se to podobá Twilightu. Setkání v biologii, touha zabít hlavní hrdinku hlavním hrdinou, zakázaná láska atd. Nicméně nejsou tu upíři. A je tu něco, co rozhodně schází Belle z Twilightu. Tím něčím je strach. Nora má totiž strach- bojí se milovat Patche, bojí se Patche a bojí se stínu, jež ji pronásleduje.

I přesto, že je dějová linie knížky jednoduchá. Je psaná tak skvěle, že to prostě musíte číst jedním dechem. Možná to bude tím stem prvních stránek, kde je něco jakoby stále utajováno a musíte číst dál, abyste zjistili co to je. Ale rozhodně vám trošku v úvahách o čem že to všechno vlastně je pomůže obálka knížky. Nebo aspoň mně to pomohlo. I když jsem se k tomu ještě nedostala věděla jsem to. :D Ale to su celá já předvídat jestli to tak bude nebo mě autor překvapí.

Pokud si tedy chce přečíst něco oddechového, tajemného, trošku hororového a romantického, pak určitě sáhněte po této knížce.

80 %

zdroj obrázku: egmont.cz

text převzat z mého prvního blogu

Totální selhání

Ach jo, začíná to na mě všechno dopadat. Začíná zápočtové a zkouškové, já nic neumím a začínám nervit. Nejsem schopná se učit. Ano s tímhle problémem se potýkám od svých začátků věků ve škole. Jenže ono se to až do konce střední nějak dalo. Stačilo jednou dvakrát přečíst, poslechnout výklad ve škole a bylo to. Něco se v té hlavě přece jen trochu zakotvilo.

Jenže teď, teď toho musím do té hlavy narvat tolik. A včera se psal test z fyziky. Sice o moc nešlo, bylo to pouze 11 otázek s bodovým ohodnocením 1-11 bodů. Jeden bod se dával za 3 správné odpovědi, a pak se bodové ohodnocení s počtem správných odpovědí zvyšuje.
No pokoušela jsem se na to naučit, opravdu. Dokonce jsem si i dost věcí zapamatovala. V testu jsem si byla minimálně 4 otázkami 100% jistá. Po napsání testu, jsem však okamžitě zchladla jelikož jsem zjistila, že se mi přihodila taková příšerná věc (no u mě naprosto obvyklá), prostě numerická chyba. Prostě napsat, že 20 x 60 = 120. No prostě mi pak u výsledku chyběla ta nula. Takže o jednu otázku ve, které jsem si byla jistá méně.
A včera večer byly výsledky. A já nemám žádný bod, chápete to? Totálně jsem selhala. A znamená to, že ještě minimálně jednu z těch otázek, kterými jsem si byla jistá jsem musela mít špatně. A žádné body.
Další body máme mít za zápočťák (teď v úterý) a za labiny (a to nám vůbec neřekl chlapec, kolik nám bodů dal). Takže pokud nenapíšu zápočťák, tak mě ani k té blbé zkoušce z fyziky nepustí. A já se děsím, že ho nenapíšu, jelikož ani pořádně nemáme okruhy, co by to mělo zahrnovat. Takže jsem dost zděšená.

Bídníci (Lés Misérables)

Bídníci, muzikál, který se stal mým nejoblíbenějším. Dvakrát navštíven v Městském divadle Brno a loni v červnu jsem navštívila i Open Air koncertní představení, které zazpívali herci, opět, z MDB. A byl to nepopsatelně úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Nejen že je to úžasný příběh z pera Victora Huga, ale má i nádhernou působivou hudbu, která i když není vždy zrovna nejveselejší se nádherně poslouchá.

Asi nejslavnější písničkou z muzikálu je I dreamed a dream- kterou zazpívala Susan Boyle v Britském talentu.

Labutí jezero

Labutí jezero patří k jedním z prvních baletů, které jsem kdy navštívila. Víte, naše rodinka mívala předplatné, takže jsem někdy ve 4 letech seděla uprostřed první řady, hned za dirigentem a sledovala úchvatný balet s úžasnou hudbou Petra Iljiče Čajkovského, v Janáčkově divadle v Brně.

No a jelikož jsem byla neposedné dítě, celou dobu jsem byla opřená o to madlo a dýchala dirigentovi za krk. Ale jelikož jsem nedělala žádný jiný hluk jen byla uchvácená děním na jevišti, pan dirigent mi pak o přestávce dokonce půjčil taktovku.

Celkem sranda je, že tenkrát mělo představení asi 3 hodiny- to je tedy normální délka. Nicméně, když jsem byla na Labutím jezeře předloni s kamarádkou z Francie, bylo představení jakési zkrácené na 2 hodiny. Opravdu nechápu proč to tak osekali. Vždyť u tohohle ty 3 hodiny uběhnou jako nic.

Rolling in the deep, Adele

Opravdu miluju hudbu, možná to bude trošku tím, že jsem dvanáct let chodila do hudebky hrát na klavír. Možná zkrátka proto, že se to dobře poslouchá a dá se u toho relaxovat i učit.

V poslední době mě zaujala písnička od zpěvačky Adele nesoucí název Rolling in the deep. Předpokládám, že je většina z vás zná, ona se totiž docela často hraje v rádiích.
Ale prostě se mi tam líbí to "dunění" té muziky a jak je to celé takové rytmické.Zkrátka takové prostupující to absolutně vším.
V uplynulých několika dnech mi stále zní v hlavě. A zrovna dvakrát tomu ani nepomohlo to, že si tuhle písničku pro semifinálové vystoupení vybrala i Adélka. :D Všímáte si? Adélka zpívala písničku od Adele.

Kočky (Cats)

Posledním muzikálem, který jsem v Praze navštívila byl muzikál Kočky. Byl naprosto úchvatný, akorát tedy místo, kde se hrál se mi zrovna dvakrát nezamlouvalo. Dalo se špatně větrat, takže se tam nedýchalo zrovna nejlíp, ale co už.

Zvláštností je, že Cats jsou neúspěšnějším muzikálem Broadwaye, ale u nás v Česku skončil brzy. Upřímně nechápu proč, hudba Webera je úchvatná (mimochodem napsal i Evitu, Josefa a jeho úžasný pestrobarevný plášť či Jesus Christ Superstar). A i herecké výkony byly super.

A víte co ještě. O přestávce jsme stáli u "baru" a byl tam nějaký klučík a zničeho nic se k němu začali hrnout lidi a žádali o podpis. Já vůbec netušila, kdo to je a chtěla to zjistit, tak jsem si taky šla pro podpis a nakonec se z dotyčného vyklubal Filip Jankovič. Kdo to je jsem zjistila až pak doma- jsem si ho "vygooglila". :)

A osudová písnička z muzikálu:

Memory=Vzpomínky- je nejznámější, a také jsem ji hrála na klavír.

Tři mušketýři

Asi nejúžasnějším a nejpovedenějším muzikálem v pražských divadlech se pro mě stali Tři mušketýři. Opět původní nastudování. A víte koho jsem tenkrát chtěla, aby tam hráli a oni nám pak hráli?

Habera (D'Artagnan) a Absolonová (Mylady)- oba nám hráli. A nejen díky nim bylo celé představení nezapomenutelným zážitkem.

Dodneška si pamatuju dlouhý aplaus, který po tříhodinovém představení následoval. A jak Habera ze srandy ukazoval na hodinky. Tenkrát totiž na Slovensku běžela tuším první řada Superstar a on měl další den tam porotcovat.

A díky muzikálu jsem si konečně přečetla i úžasné knížky od Alexandra Dumase- tedy knižní předlohu muzikálu.

A už klasicky, opět jsem odcházela s CDéčkem.

Oblíbené písničky:

• Ráda mám
• Touha znát
• Přátelství na třikrát
• Štěstí couvá
• Já vím
• Jedem na všechny

Excalibur

Muzikál Excalibur zklamal má očekávání, tedy po Pomádě a Kleopatře, to opravdu nebylo to, co bych čekala. 

Neříkám, že by byl příšerný, jen prostě nenadchl jako předchozí.

Asi nejvíc mi vyloženě vadilo, že se celé tři hodiny odehrávaly na jedné scéně. Jeviště obskládané sádrovými kočkami a uprostřed víceméně jedna židle.

Příběh byl hezký a hudba také. Jen holt to zpracování mi nesedlo.

Opět jsem si tedy odnášela na památku CD.

A nejoblíbenější písničky:

• Mor na ty vaše hrady
• Páníček zlej
• Pravdu říct nemůžem
• Chci ji

Kleopatra

Dalším muzikálovým představením, které jsem navštívila byl původní český muzikál Kleopatra. A musím říct, že v té době u mně ještě stále přetrvávalo období velkého zájmu o starověké civilizace, takže tento muzikál mi přesně kápl do noty.

A tenkrát mi mohlo být tak 12 jsem opravdu chtěla, aby nám hrála Basiková, která byla naprosto skvělá. A já si z muzikálu na památku opět, kromě programu nesla i CD. Které opět doma nějakou dobu nepřetržitě hrálo a já s ním vyřvávala z plna plic.

No a ještě uvádím seznam svých nejoblíbenějších písniček z muzikálu:

• Chci královnou se stát
• Dámy vládnou
• Máme svůj Řím
• Velká píseň o Nilu

Jen ještě dodám, že jsem byla na představení, kdy ještě od premiéry neuplynulo mnoho času. A samozřejmě, že jsem navštívila tu původní verzi. Obnovenou verzi jsem neviděla. Ale s tou původní jsem byla víc než dost spokojená. A připomněla jsem si ji letos někdy v dubnu, kdy jsme natočené představení koukali ve škole.

Pomáda (Grease)

Pomáda byla první muzikálem, se kterým jsem se setkala. Její první představení jsem navštívila asi v 7 letech, v "Pyramidě" na pražském výstavišti. A zanechala ve mně zážitek a lásku k muzikálům na celý život.

Rodiče mi pořídili CD s hudbou z představení a následujících pár měsíců nám stále vyhrávala v baráku a já jsem si společně se řvoucími zpěváky zpívala ony písničky.

A protože Pomády není nikdy dost o pár let později jsme na ni do "Pyramidy" zavítali znovu. Společně se sestřenicí, která vyprávěla, že viděla filmovou formu, prý jim ji učitelka angličtiny pouštěla ve škole. No proč ne, že? Popisovala mi na začátku scénu na pláži.

Až po několika letech jsem i já viděla filmovou verzi s Johnem Travoltou a Olivií Newton John. A mimochodem, bylo to pro mě celkem zvláštní koukat na to s písničkami v originále, protože jsem nazpaměť znala české verze. Nicméně i přesto se filmová verze stala jedním z mých oblíbených filmů.

Těžký život vysokoškoláka

foto by Fierush

Říká se, že studentský život jsou zlatá léta, zejména ta strávená na vysoké škole. 

Ale řekla bych, že se to bude hodně odvíjet i od toho, jaký obor si na vysoké člověk vyber. Já se asi trošku přehmátla. Tedy neříkám, že jsem si vybrala obor, který by mě nebavil, to vůbec ne. Obor mě baví, i když přiznávám, že pár much se tam najde. Ale co mi nejvíc vadí je takový rozvrh kde nic tu nic a tam toho je moc. Tedy jinými slovy, dvouhodinové díry v rozvrhu jsou na nic. Člověk v nich nestihne nic moc udělat a je to takový zbytečně zabitý čas. Ano tohle je to, co mi tu nejvíce vadí.

Jelikož studuji obor, ve kterém máme neustále nějaké laboratoře, takže do týdne zpracováváme celkem dost protokolů. Takže celkově člověk nic moc jiného, než dělat protokoly nestíhá. Pravidelně si je sepisuju do půlnoci.

No vlastně abych tak řekla, navykla jsem si na nový režim. Chodit spát o půlnoci a vstávat kolem osmé- ať už mám na jedenáctou, desátou. Akorát, když je na sedmou, tak se vstává v pět. Takže vlastně, to co nestihnu večer, můžu relativně dodělávat i ráno. :) A že toho večer moc nestíhám, jelikož to mám fráninu, to mám špáninu, to mám plavání, to jdu brzy spát, páč vstávám v pět.

A když si k tomu člověk připočítá, že by se měl pomalu začít stíhat učit na zápočty a zkoušky. Je mi z toho celkem nevolno. (Jasně, teď si říkáte a proto si zakládá blog a nadává, že nemá na nic čas.) Jenže ono to prostě chce od toho všeho občas oddech.

Takže se mějte a já se jdu zase vrátit, ke svým studijním povinnostem.

Kdo je Fierush

Vítám vás na svém blogu.
Jsem Fierush, človíček, který se na tomto světě pohybuje už dvě desetiletí. Stále ho prozkoumávám, ale ještě jsem ho neprozkoumala celý.

Od dětství mám ráda sport. Sedm let jsem se věnovala sportovní gymnastice, ze které mám občas ještě takové pozůstatky, že si "strkám nohu za hlavu", točím piruety apod., ale toho si nevšímejte, je to u mě normální.
Když jsem se ve 4 letech poprvé postavila na lyže, bylo mi jasné, že z těchto dvou prkýnek hned tak neslezu. A doposud neslezla, i když dvě prkýnka občas vyměním za jedno. Na snowboardu jsem se naučila asi v 11 letech, ale jsem jen "sjezdař", žádné triky, skoky.
Dalším spotem, který mě od dětství provází je plavání. Jako malinká jsem chodívala pravidelně plavat. Ale od té doby jen příležitostně- v bazénu, moři či u bábičky v řece. Víte miluju vodu, ačkoli jsem ohnivé znamení. A proto letos jsem si kurzy plavání opět zařadila do svého diáře. Tedy snažím se naučit plavat jako profesionál, ale zatím mi to nejde. :)
No a samozřejmostí je ještě volejbal, který hraju jen tak rekreačně. Ohromně mě baví, ale nejsem v něm nijak dobrá. Nicméně na takové to "pinkání s přáteli" to bohatě stačí.

V rámci objevování světa je jasné, že ráda cestuji. Na svém kontě navštívených zemí a míst už je docela slušný počet položek. Možná i proto se u mně relativně v brzkém věku objevila touha po znalostech cizích jazyků. Jako první se mi pod kůži dostala ve 3/4 letech angličtina. Kdy jsem na základě shlédnutí seriálu o takové princezně a neustálého používání slovíček z tohoto výukového programu pro děti donutila maminu a začala se tomuto jazyku učit. Tedy nedá se říct, že bych od té doby tento jazyk nějak ovládala. Ale jsem schopná si něco přečíst, domluvit se a jakž takž dorozumět. Další setkání bylo ve 3. třídě, kdy jsem začala chodit do kroužku němčiny společně se spolužačkami ze základky. Nicméně, ta mě neoslovila tak jako angličtina a po 3 letech jsem se na ni vykašlala a neumím nic než naprosté základy. Ale i to se počítá, že? S přechodem na víceleté gymnázium mě ve 12 letech oslovila francouzština, kterou jsem se začala učit, po dvou letech se k tomu přidala ještě španělština. S menšími přerušeními se těmto dvěma jazykům věnuji i nadále. Ale tedy bez nějakého většího úspěchu. Kdybyste jimi na mě spustili, asi bych vám moc nerozuměla, pokud byste se mi tedy nepředstavovali nebo tak něco. A ještě bych zapomněla na svoji milovanou ruštinu, kterou jsme si jako třída vydobyli za druhý jazyk místo němčiny. A byly to pro nás nejúžasnější hodiny s nejúžasnější učitelkou na gymplu.

Příbuzenstvo a přátelé mě často označují za knihomola. Ano uznávám, že hodně čtu a řekla bych, že i docela různé žánry, ale v porovnání s některými jinými vlastně skoro nečtu. Přečtu všechno si něco z "klasické" literatury, thrillerů ale i fantasy. Ze všeho tak trošku. I když v poslední době převládá fantasy- jsem totiž tak trošku snílek.

A co se povahy týče jsem spíše uzavřenou osůbkou, která není ráda středem pozornosti, i když se bez toho občas neobejde. Ráda poznává nové lidi, ale ne každého hned považuje za přítele. Přátelé jsou lidé, kteří si našli cestičku k mému srdci a důvěřuji jim, je jich přirozeně mála. Za kamarády považuji osoby, které mě něčím oslovily, jsem ráda v jejich společnosti, ale nemají mou plnou důvěru. Těch už je povícero. A zbytek jsou známí, ti se kterými jsem se setkala, sblížila ale známe se tak napůl.

Ještě bych toho o sobě mohla napsat, ale myslím, že tohle vám celkem dobře poslouží k tomu si o mně utvořit obrázek.